V poslední době se na Společnost pro plánovaní rodiny a sexuální výchovu několikrát obrátili pracovníci Ministerstva zdravotníctví ČR se žádostí o vypracování odborného stanoviska k násilné sterilizaci romských žen v Československu, k níž mělo docházet koncem sedmdesátych let. Tato iniciativa byla vyvolána žádostí Ministerstva vnitra ČR, které tím reagovalo na dotazy mezinárodních institucí OSN a hlavně pak Helsinského výboru. Na problém nezákonných sterilizací prováděných v Československu za totality upozornila v roce 1992 organizace Human Rights Watch, o dva roky dříve už o této záležitosti psali nizozemští aktivisté z Vereniging Lau Mazeril. Prvotní popud k šetření vycházel z historického materiálu Charty 77, hlavně z dokumentu č.23 ze dne 13 prosinec 1978 "O postavení Cikánů - Romů Československu" s následnou úvahou. V tomto dokumentu se praví: "Zvlášť závažná je otázka sterilizace: ta je v lekářsky řádně odůvodněných případech přípustná, někdy snad i nutná, mravně však vždy problematická. Souhlas romských žen ke sterilizaci je získaván ovlivňováním, jehož objektivita není zaručena. V některých obvodech se sterilizace romských žen provádí jako plánovaná administrativní prax a úspešnost pracovníků je na interních schůzích hodnocena podle počtu romskych žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit. Za takových podmínek je objektivnost vyloučena. Mnohdy je k získaní souhlasu ke sterilizaci demagogicky využívána peněžní odměna. Tak se sterilizace stává jedním z postupů většinové populace proti populaci menšinové."

Celá situace byla v poslední době podpořena široce publikovanými případy nezákonných sterilizací ve Švédsku prováděných v padesátých létech. V neposlední řadě přispěla nedávná aktivita romských iniciativ v souvislosti s probíhající vlnou emigrace romského obyvatelstva České republiky v důsledku rasového útisku a perzekuce. Případy možného porušování základních lidských práv jsou pochopitelně aktuální též z hlediska posuzování současného vstupu České republiky do transatlantických a evropských vojenských a hospodářskych struktur. Olej do ohně nalilo pak zpolitizování situace vystoupením pražského senátora Klausnera, který navrhoval vystěhovat Romy mimo Prahu a starostky Ostravy - Mariánskych hor Liany Janáčkové, která hodlala přispět "svým Romům" na emigrační letenku do Kanady.
Všechny tyto okolnosti vedou k nutnosti hlubšího zamyšlení nad zmíněným problémem eventuální násilné sterilizace romských žen a kritické objektivní analýze této kausy, kterou v žádném případě není možno z historického hlediska bagatelizovat či zamést pod stůl.
Oč se vlastně jednalo? Z Ministerstva práce a sociálních věcí vyšel koncem sedmdesátych let směrem k odborům sociálních věcí národních výborů pokyn umožňující poskytování sociální dávky do výše 2OOO Kčs ženě, která ve smyslu zákonných směrnic žádá o provedení sterilizace. Příslušná vyhláška Ministerstva zdravotníctví, která je dosud v platnosti totiž umožňuje provedení zákonné sterilizace na zdravých pohlavních orgánech ze závažných zdravotních důvodů dle připojeného seznamu nemocí. K důvodům jsou počítany také čtyři žijící děti a v případě věku nad 35 let pak tři žijící děti. Na poskytnutí
této sociální dávky nevznikal právní nárok a její přiznání bylo motivováno především špatnou finanční situací žadatelek, resp. jejich početných rodin. Sterilizace ženy se v té době ještě neprováděla laparoskopicky, výkon byl spojen s několikadenní hospitalizací a dávka tedy měla především kompenzovat tuto několikadenní nepřítomnost ženy v rodině. Do jaké míry mohla tato finanční částka působit motivačně a ovlivnit rozhodování ženy k provedení sterilizace je jistě z etického hlediska do jisté míry problematické, domnívám se však, že v žádném případě to není možno posuzovat jako nátlak a vůbec už ne jako násilnou a donucovací aktivitu.
Je možné, že poněkud jiná byla situace na Slovensku. Zde se stížnosti na násilné sterilizace v podstatě na mezinárodním fóru nevyskytly, i když zde byla finanční sociální dávka rovněž přiznávána, dokonce snad ve srovnání s Českou republikou i v několikanásobné výši. Snad právě proto nebyla zde sterilizace označována jako nátlaková. Také to může souviset s pocitem romského obyvatelstva, které vnímá slovenské prostředí jako podstatně vstřícnější a méně rasistické než situaci v České republice. Svědčí pro to také nedávné vyjádření předsedy Romské občanské iniciativy Emila Ščuky, který pro slovenský list Pravda dne 1. dubna 1998 prohlásil: "Češi jsou mnohem větší rasisti než Slováci. U Slováků převládá spíše strach z Romů a jejich předsudky jsou zcela jiného charakteru. Přístup obyčejného Slováka se výrazně liší od přístupu obyčejného Čecha. Čech nikdy nedokázal respektovat národnosti tak jako Slovák...". Emil Ščuka situaci zná dobře, žil na Slovensku 2O let a má tam příbuzné, sám se však z přesněji nespecifikovaných duvodů nehodlá na Slovensko vrátit. V každém případě znamenají protesty proti násilné sterilizaci Romů v České republice nepříjemný mezinárodní problém. Dosud nedošlo k podání podnětu k trestnému stíhaní. Podle šéfa Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Václava Bendy sice existuje silné podezření ze spáchaní trestného činu genocidy, nicméně je to však velmi obtížné prokázat. Celého případu se ujaly Lidové noviny, které 28. srpna 1997 citovaly mosteckého pediatra Jiřího Biolka, který je přesvědčen, že občas byly prováděny sterilizace v souvislosti s cisářským řezem, kdy byla Romka se šesti dětmi a ze špatných sociálních poměrů sterilizována bez svého vědomí." K takovým případům je nutno podotknout, že i v souladu s platnou legislativou může gynekolog provést peroperačně sterilizaci, pokud je zřejmé, že další těhotenství je kontraindikováno z vitálních důvodů. Musí ovšem o tom učinit do dokumentace zápis a pacientku přesně informovat. Je ovšem obtížná informace romské pacientky, když tuto informaci nepochopí ani dětský lékař Biolek. Hned následujíciho dne učinil v Lidových novinách vyznání jeden gynekolog - tentokráte anonym, který se před patnácti lety stal svědkem této události: Šlo o Romku, která rodila páté dítě. Lékař dítě odrodil, pak jí podvázal oba vejcovody strčil to všechno zpátky do břicha. Nikam to nepsal, nějaký operační protokol, to bylo úplně jedno. Byl jsem zoufalý i z toho, jak gynekologové dokáží věcně zmanipulovat ženy, aby podstoupili interrupci. Mají pocit, že jsou nadlidi." Všechny tyto okolnosti vedly dotyčného lékaře k tomu, aby již před patnácti lety opustil obor a dosud odmítá vystoupit z anonymity, ač se stal svědkem trestného činu. Celá stylizace výpovědi a formulace jako "strčil to všechno zpátky do břicha" svědčí spíše o tom, že se vůbec nejedná o lékaře.
Jsem přesvědčen o tom, že mnohé tyto případy jsou zkreslené, ne-li zcela vymyšlené. Sterilizace na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla operačním výkonem, kde kromě provádějícího lékaře musel být nutně přítomen anesteziolog a intrumentářka, ve většině případů ještě asistující lékař a další personál operačního sálu.Je jenom obtížně představitelné, že by si za takovýchto okolností v policejním státě dovolil operatér spáchat trestný čin nedovolené sterilizace aniž by o tom učinil rozvahu do operačního protokolu. Jiný problém nastává co do informování pacientky, respektive získání jejího kvalifikovaného souhlasu. Je zapotřebí uvědomit si konflikt hodnotové orientace, kulturních tradic a mentální úrovně romského etnika. I v těchto aspektech se naše vědomosti stále prohlubují. V Encyklopedickém slovníku ČSAV z r.1982 jsou Romové ještě nazývani Cikáni a jsou popisováni jako etnická skupina původem ze severní Indie, odtud odešli v 9.století. Roztroušeni po celé Evropě v počtu asi 2 milióny, část dosud žije kočovným životem Částečně převzali náboženství i kulturu země, kde se usadili, částečně si zachovali rysy původní materiální i duchovní kultury.
V poslední době bývá stále častěji zdůrazňováno, že původní etické normy Romů se vyznačují především umístněním ženské fertility na jednom z nejvyšších stupňů hodnotové orientace. Neplodná nebo sterilizovaná žena je z romské komunity vylučována jako méněcenný tvor. "Prečo by mala s prázdnym bruchom chodiť?" diví se Rom a netěhotnou ženu ve fertilním věku považuje za podčlověka. Z tohoto důvodu je možno hodnotit jednání romské ženy, která původně se sterilizaci souhlasí a posléze se "vinu" snaží svést na někoho jiného, za naprosto účelové a často bez nadsázky i život zachraňující. Pokud si k těmto okolnostem ještě připočítame fakt, že lež není v romském etickém kodexu považována za žádny přečin, neštěstí je hotovo. Ostatně pokud dáme za pravdu indickému původu Romů, můžeme se odvolat na staré indické přísloví: "lhát máš dovoleno, když ti jde o život, majetek, či dobré jméno." Pokud se týče mentální úrovně Romů a jejich schopnosti adekvátně zpracovat sdělované informace nebo činit kvalifikovaná právní rozhodnutí, odkazuji na soubor prací snad našeho největšího odborníka v romologii, předčasně zemřelého prim.MUDr.Pavla Hlubockého /1937 a 1989/.Ve své monografii "Úvod do praktickej romológie" /Nové Zámky 1992, 1O3 s./ charakterizuje Romy jako etnicky podstatně odlišnou skupinu obyvatelstva vyžadující transkulturální přístup. Romskou etnoplastickou stigmatizaci osobnosti nazývá romskou milieupatií vyznačující se nadměrnou přítomnosti paranoidních, hypochondrických, rentových a jiných reakcí.Všechny tyto okolnosti spojené s naprosto odlišným etickým kodexem, častými exotickými psychickými reakcemi projevujícími se často "viskozní skuhrajícií nátlakovosti" mohou vést k chybnému hodnocení faktů i v oblasti tak zvaných násilných sterilizací. Sám Hlubocký přiznává, že romologie je rozsáhlé, nebezpečné, závažné a neprobádané odvětví lidského poznání a je tedy zcela na místě nepodléhat ukvapeným závěrům a zkresleným soudům.
Celou situaci ilustruje můj vlastní zážitek z gynekologické ordinace v Ostravě, kam se dostavila v roce 1981 Romka čerstvě přestěhovaná z východního Slovenska. Žádala provedení sterilizace a vyplacení sociální dávky. Při bližší anamnéze vyšlo najevo, že tento zákrok podstoupila již před dvěma lety v Rimavské Sobotě a nyní konfrontována s obtížnou ekonomickou situací žádala "operovať ešte raz". Domnívám se, že výše uveděné skutečnosti vrhají poněkud jiné světlo na celý neblahý případ tak zvanénásilné sterilizace Romů v předrevolučním Československu a že v tomto smyslu by měly být informovány i příslušné mezinárodní instituce bojující za lidská práva.

MUDr.Radim Uzel, CSc.
Společnost pro plánovaní rodiny a sexuální výchovu, Praha

***

Ó joj,čo bedákaš? Stane sa s nami len to, čo sa môže stať s človekom.
Euripides